Manuální režim to nemá snadné, málokterý pojem v ovládání fotoaparátu je tak vzýván i opomíjen, zkrátka nepochopen. Je zásadní umět ho, ale zároveň neplatí onen rozšířený mýtus, že “profíci zásadně fotí jen a pouze na manuál”. Proč tolik zmatků? Pojďme to rozmotat…
Abych vás nezmátl, nejdříve rozklíčujme zásadní rozdíl ve dvou pojmech, které se často zaměňují, pojmech manuální režim foťáku a manuální ovládání foťáku.
Manuální režim je zkrátka podstata ovládání fotoaparátu, která se nemění po 150 let – všechny tři klíčové hodnoty, tedy čas, ISO a clonu, nastavíme my. Foťáku do toho vůbec nedovolíme mluvit (jen ho milostivě necháme změřit intenzitu světla a sdělit nám, co on si o naší volbě myslí).
Manuální ovládání foťáku v širším smyslu znamená něco trochu jiného: schopnost přinutit foťák, aby dělal naprosto přesně to, co po něm chceme, aby na slovo poslouchal naše zadání a fotky měly přesně takové parametry, jaké chceme. Což se může dít a děje v manuálním režimu, ale zdaleka nejen v něm: přesně nastavit ony tři hodnoty můžeme za různých okolností také v režimu priority clony, ba dokonce i v onom zatracovaném režimu P.
Anebo to můžeme shrnout ještě z jiné strany: dobrého fotografa dělá dobrým fotografem schopnost mít jasnou kontrolu nad foťákem a dovednost přinutit ho dělat přesně to, co v dané situaci dělat má. Což však ne nutně znamená použití manuálního režimu – mnohdy je prostě rozumnější dělat to v režimu jiném.
Že profíci fotí jen na manuál? Kdepak!
Proč tohle celé vlastně píšu? Zejména kvůli poměrně rozšířené (a svým způsobem nebezpečné) myšlence, kterou jsem zmínil na samém začátku: že úroveň fotografa se pozná dle toho, že vždy používá jen a pouze manuální režim. A že kdo chce fotit pořádně, nesmí se nikdy dotknout ničeho jiného.
To je zkrátka naprostý nesmysl, který dokáže začátečníkovu duši nabourat na mnoho měsíců i let. S touhle myšlenkou se potkávám vlastně neustále, stojí v různých článcích, vynořuje se v debatních fórech. A dost často zahlédnu děs v očích účastníků mých kurzů, kteří mi při setkání s režimy říkají, že vyfotit například dítě v parku na režim P by přece žádný opravdový fotograf nemohl, že jedině v tom M přece!
Nepochopte mě špatně: fotit v manuálu je samozřejmě v pořádku, ba je to skvělá věc. A stejně tak platí, že mnozí špičkoví fotografové opravdu fotí jen a pouze v něm – vůbec nic proti tomu, je to jejich volba nebo přístup ke stylu, já to dělám též hodně často. A navíc je bezpočet situací, kdy to je jediná možná cesta ke slušným výsledkům (například při focení sportu).
Ale zároveň platí, že v mnoha případech to je prostě zcela zbytečné, protože v jiných režimech se toho samého dá dosáhnout rychleji a šikovněji. Tak proč to komplikovat?
Jinými slovy: cílem fotografování je vždy přesně tušit, co se ve foťáku děje a jak tomu přizpůsobit jeho nastavení, ať už v manuálním nebo nějakém jiném režimu. Manuál sám o sobě zkrátka není cestou k dobré fotce.
Rekapitulace: jak fotit v manuálním režimu
Pokud základy focení zvládáte, tuhle pasáž přeskočte – ale přece jen si říkám, že krátké shrnutí užívání manuálu prostě není na škodu.
Tedy: jak název napovídá, jde o režim plně manuální, kdy už za nás foťák nic nenastaví sám. Jen na nás tedy je, jak vyladíme vzájemné nastavení oněch tří zásadních hodnot: času, ISO a clony.
Tříminutové video: Jak rychle nastavit manuální režim
Video pochází z mých online kurzů na webu iFotografování.cz
1. krok: naučte se ty tři hodnoty ovládat. Hodnotu ISO nastavíte přes menu nebo přes nějaké specializované tlačítko. Čas se obvykle nastavuje točením nějakým nejvýraznějším ovládacím kolečkem. Clona se u dražších foťáků nastavuje většinou nějakým dalším ovladačem/kolečkem, u levnějších zrcadlovek potřebujeme zmáčknout a držet čudlík +/- a současně točit oním kolečkem, co jinak ovládá čas.
2. krok: naučte se ony tři hodnoty nakombinovat. V dalším kroku je potřeba najít takové tři hodnoty, které dají vzniknout povedené fotce, tedy ani světlé, ani tmavé. Na displeji i v hledáčku se naučte vnímat ukazatel expozice, tedy takovou tu (obvykle) čárku ukazující, co si o nás myslí foťák. On totiž, manuál nemanuál, stále měří dopadající světlo a onou “packou” ukazuje, zda se blížíme tomu, co on považuje za rozumné. Pokud se ztratíte, přepněte třeba do režimu P a podívejte se, jaké tak zhruba ty hodnoty mají být.
3. krok: pochopte, jak vlastně focení funguje. Vyladit “packu” expozimetru na nulu či do její blízkosti je věc jedna, opravdu aktivně ony tři hodnoty používat, to už je přece jen věc o několik stupňů náročnější. Zkrátka už opravdu musíme tušit, kdy se hodí jaký čas (a jak třeba jeho zkracováním zabránit rozmazanosti fotky), co s výslednou fotkou udělají různé clony (čím nižší clona, tím více rozmažeme pozadí třeba za portrétem) a jak moc fotku pokazí šum u vysokých hodnot ISO.
Hrajte si s manuálem a naučíte se fotit
Mimochodem, ten třetí krok, kdy všemu musíme opravdu porozumět, je vlastně zcela zásadní a stojí ještě k vypíchnutí jedné zásadní věc. Ano, manuální režim vyžaduje, abychom opravdu tušili, jak to celé funguje a co jaké hodnoty způsobí. Což je náročné, ale na druhou stranu zcela fantastické pro nácvik začínajících fotografů.
Což nás může přivést k dvojí definici významu manuálního režimu:
- 1. význam – režim, který se hodí pro focení v náročných podmínkách, kdy je nezbytné mít nad foťákem plnou kontrolu
- 2. význam – manuální režim je fantastický nástroj na výuku focení. Vždy na kurzech říkám jedno “moudro”, u nějž obvykle jen málokdo pochopí, že ho myslím vážně. Ona věta zní: Kupte si lahev vína, přepněte se do manuálního režimu a jedno celé líné odpoledne si hrajte. Točte čudlíky a trpělivě se vše snažte nastavovat třeba na dětech a psech běhajících po zahradě. Uvidíte, že za dvě až tři hodiny vám najednou vše dojde – nejen s manuálním režimem, ale s focením jako takovým. Najednou vám “docvaknou” ty jednoduché, ale v začátcích mentálně náročné úvahy o kompromisech mezi těmi třemi základními hodnotami (čas, ISO, clona).
Zkrátka, opravdu to zkuste, za výsledek ručím, jen s tím vínem to moc nepřežeňte – manuální režim je prostě geniální nástroj, na kterém je možné rychle proniknout k podstatě focení.
K čemuž ale nyní dodejde to zdánlivě záhadné, až svatokrádežné: že v mnoha situacích je prostě pohodlnější manuál nepoužívat. Protože zcela stejné výsledky “vylovíme” i z jiných režimů.
Manuální ovládání v režimu priority clony
Připomeňme klíčovou myšlenku z počátku článku: cílem ovládání foťáku je fotografovat s optimálním nastavením, tedy přesně takovými hodnotami času, ISO a clony, které zvolíme.
No a v mnoha případech je nejrozumnější zařídit to v režimu priority clony, a ne přímo v manuálu – v tom to samozřejmě vždy jde taky, ale v té prioritě clony to prostě dopadne zcela stejně, ale mnohdy rychleji a pohotověji.
Proč? Protože priorita clony v sobě skrývá stejně manuální kontrolu jako manuální režim. Podstatou priority clony (značené A nebo Av) je nastavit konkrétní hodnotu clony, čas se dopočítá sám. A bez větších obtíží hodnotu času ovládáme tím, že zvedáme a snižujeme ISO.
Ukažme si to na příkladu: prioritu clony rád používám pro různé focení ve složitém světle, třeba v horách Barmy. Logika ovládání je prostá, skládá se z několika otázek:
1. Jakou clonu chci? Když budu fotit portrét, bude to clona nejnižší či skoro nejnižší
2. Jakou kombinaci ISO a času zvolím? Už dopředu umím podle intenzity světla odhadnout, jaká zhruba bude hodnota ISO a z podstaty záběru zvolím nějaký rozumný čas. Budu-li fotit v přítmí, ISO budu muset mít někdy kolem 1000 až 1600, čas u portrétu bez většího pohybu budu potřebovat ideálně kolem 1/200, v případě nutnosti by mohl být i o něco delší.
3. Potřebuji použít kompenzaci expozice? Tedy říci foťáku, že to chci o něco světlejší nebo tmavší? To je často nezbytné…
Takto v těch bodech to zní možná moc složitě, ale zdání klame: je to akce bleskurychlá: clona je prostě pořád co nejníže, čas “nastavím” tím, že zvolím nějaké rozumné ISO (ano, čas tu tedy ovládám snižováním a zvyšováním ISO). A vše bleskurychle mohu nebo nemusím dolatit kompenzací expozice.
Mám tedy naprosto přesnou kontrolu nad hodnotami, které používám. Samozřejmě, zcela toho samého mohou dosáhnou i manuálně a mnozí by to tak i dělali. Ale: při reportážním focení je prostě práce v prioritě clony rychlejší – když se mi třeba postava někam přesune, je hodně cenné ušetřit pár zlomků vteřiny tím, že foťák mi přece jen – na rozdíl od manuálu – trochu pomáhá. Ale kontrolu mám stále 100%.
Manuální ovládání v režimu P
Říkáte si, co to je v mezititulku za nesmysl? P přece není manuál, je to poloautomatický režim, který nemá s manuálem nic společného a chytrých knihách se píše, že ho používají jen naprostí začátečníci!
Inu, zda ho použijete, nebo ne, ponechám na vás – ale chci vám ukázat, že ve dvou konkrétních situacích jde i v P zachovat kontrolu plně manuální. Není to možná nutně šikovné, ale je dobré to vědět. Protože se to prostě hodí…
1. možnost: P v málo intenzivním světle (třeba večer)
Tedy ano, noční focení je jedna z možných použití režimu P pro zcela manuální ovládání foťáku. Přiznávám, noční scény bych opravdu fotit v režimu plně manuálním, ale pro rychlé cvakání je to vlastně zcela zbytečné, P dá zcela identické výsledky, byť stylově čisté to moc není.
Proč to tak je? Vychází to z velmi prosté logiky: pokud budete fotit v málo intenzivním světle, v P se foťák vždy bude snažit držet clonu co nejníže. Jinými slovy, v málo osvětlených situacích můžeme počítat s tím, že clona bude nejnižší a z oné rovnice nám tedy vypadne, bude neměnná. A foťák pak tedy ovládáme už jen a pouze zvedáním a snižováním hodnot ISO, přes které ovládáme čas. Případně, jako vždy, můžeme sáhnout do výše zmíněné kompenzace expozice.
Nevěříte, zkuste si to večer: nastavte ISO třeba 1600 a sledujete hodnoty. Samozřejmě, clona bude co nejníže, tedy se o ní vlastně nemusíme starat, zvyšovat ji nebudeme. No a jediné, co nás zajímá, bude čas, který foťák navrhuje. V podvečer tam při ISO 1600 bude něco kolem 1/20 nebo 1/15. Což je přesně čas, s nímž se ještě dá fotit. Pokud by foťák toužil cvaknout už něčím nepoužitelně dlouhým, á la 1/10, prostě zvedneme ISO a tím čas zkrátíme. Tečka.
A ano, výsledek bude zcela stejný, jako kdybychom vše nastavili plně manuálně. Proč tedy nebýt líný, když výsledek je identický?
Nemusí to ani být večer, stačí třeba kavárna, prostě místo, kde foťák bude cpát clonu dolů, tam opravdu není třeba se stresovat: clona na nejnižších hodnotách prostě vždy znamená, že k nastavování už zbývají dvě propojené hodnoty. A ovládáním hodnot ISO tak přesně definuji délku času. Prostě manuální kontrola.
2. možnost: P* neboli “opravené P”
Nyní zmiňme věc, kterou z neznámých důvodů vlastně používá málokdo, a přesto má velký půvab pro rychlé “opravy” nastavení foťáku. Vlastně netuším, jak se téhle funkci říká odborně, já ji nazývám poněkud nepoeticky “P s hvězdičkou”, protože při jejím užívání se u P objeví znak * a vypadá to pak takto: P*.
Jak to funguje? Prostě: zkuste v P zatočit nějakým kolečkem nebo nějak zkrátka “rozpohybovat” vzájemný poměr času a clony (ISO máme nastaveno napevno).
Příklad: bleskurychle třeba chcete vyfotit něčí portrét, jste na slunci, ISO máte na hodnotě 100. Foťák vám v P třeba nabídne něco jako čas 1/400 na clonu 8. Jenže: pro portrét by se hodila clona nižší, že? Pokud nyní rychlým pohybem zatočíte oním ovládacím kolečkem, hodnoty v režimu P přeskupíte, jste prostě schopni natočit clonu 5.6 (třeba u setového objektivu) a tím pádem dosáhnout nejnižší možné clony v dané situaci. A čas, protože jde o spojité nádoby, se tím samým pohybem zkrátí na 1/800, což nám je vcelku jedno.
Samozřejmě, že stylově čistší by bylo tohle cvaknout v prioritě clony, ale často se nám opravdu nedostává času. A výsledek bude zcela stejný – jediný rozdíl je v tom, že po několika obrázcích/cvaknutích se vše zase vrátí zpět, tedy pokud byste chtěli fotit více portrétů, už určitě stojí za to přepnout se do priority clony.
Anebo: když v podvečer budeme fotit krajinu a foťák nám v P nabídne clonu třeba 4 a čas 200, řeknete si třeba: “hm, já bych raději vyšší clonu, třeba 8”, zatočíte kolečkem, clona poskočí, hloubka ostrosti bude pro krajinku lepší, a čas 1/50 bude (při širokoúhlém focení) pořád slušný. Byť ano, možná by pak stálo za to zvednout i ISO a čas tedy učinit kratším…
Což nás přivádí zpět k oné zásadní věci: často je opravdu jedno, v jakém režimu fotíte, podstatné je, s jakými parametry fotka vznikne a co na ní tedy bude. Což jde vždy dělat v režimu manuálním, ale v mnoha případech to je prostě zcela zbytečné.
Honzo, jasně, stručně a přehledně řečeno. Jsem starej zrcadlovkář (kinofilm), takže pro mě osobně bez problémů, ale spousta lidí se opravdu děsí manuálu „čudlíků“ . A za mne …manuál na stativu, v jeskyních, se starými skly. Jinak „P“ bez problémů. Pod vodou priorita času (ty ryby se strašně rychle mrskaj). Krajiny priorita clony nebo manuál (když si chci hrát). Pěknej článek.
Petře, díky za komentář, a jasně, ona průprava těmi klasickými stroji je opravdu dodnes zásadního výhoda – a to nejen pro Vás, ale i pro začátečníky. I když někdo vše zapomněl, ty vzpomínky na nastavování času a ISO na nějakém „filmovém“ stroji se vracejí rychle… JR
U režimu M, podle mne fotograf ani tak moc netouží mít absolutní kontrolu nad foťákem, ale světelná situace snímku je už tak extrémní, že automatické režimy selhávají (i autofocus třeba) a tudíž, volky nevolky musí zasáhnout sám fotograf a foťáku „domluvit“ jak je potřeba scénu cvaknout. Jinak jakákoliv automatika i sebemenší je vždy vítaná pomoc, lépe je makat na kompozici než na expozici!! :-)( Jinak články bezva, díky!! 🙂
Vladimíre, zdravím Vás a ano, to je hodně dobrá definice – není-li už jiné možnosti, holt ten manuál to nějak zařídí… Díky! JR
Velice dobrý článek
Díky díky! JR
Paráda , perfektně vysvětleno !
Děkuji! JR
Perfektni,jasne vysvetleno
Zdravím a díky, jsem rád, že to dává smysl… JR
Použil jsem dle Vaši rady víno. Tedy „ohnivé víno“ (foto v emailu). Díky za článek. Jako vždy neměl chybu. Jirka
Díky! JR
Když jsem začínal, tak jsem si ještě máchal ruce ve vývojce a na Exe nic jiného, než manuál i s ostřením nebylo. Dneska na krajinu používám prioritu clony, na pejsky, když chytají figuranta prioritu času a na koncert plný manuál. Začal jsem zkoušet na „streetovku“ manuál s automatickým ISO. Zatím s tím moc zkušenosti nemám.
Milane, zdravím Vás a držím palce, já to automatické ISO nemám moc rád, protože si občas dělá, co chce, ale je to věc zvyku… JR
Pěkně, jasně vysvětleno, dobrej článek. Režim „P“ jsem opravdu až doposud považoval za něco podřadného, díky.
Tak to jsem rád, zkuste, uvidíte, v tom P se vlastně dá dělat mnohé… Zdravím, JR
Výborně napsané!
Děkuji! JR
Jednoduché a jasné jako vždy.
Jen si vzpomínám, jak jsem začal já. Na konci kurzu Jan Rybář prohlásil: „no a je tam ještě manuální režim M a snažte se tu rafičku dole dostat doprostřed.“ Po dvou měsících jsem to začal zkoušet a dnes fotím na manuál vše. Možná by nebylo od věci více využívat i ostatní režimy. Větší problém je vidět v hledáčku vše to, co potom vidím na obrazovce počítače a mnohdy už chyby nejdou napravit.
Zbyňku, zdravím a jsem rád, že boj s táfličkou dopadl dobře! Tak ať se daří, jsem moc rád, že kurz pomohl… h
Díky za další prima nakopávací článek! Pohrál jsem si s kolečkem, uvědomoval si své zlozvyky a krásně si vyčistil hlavu. Na Lumixu se u P neudělá hvězdička, ale šikmá úsečka zakončená opačnými šipkami, jako by si foťák říkal o pořádné natažení na skřipec. Výborně to funguje v kombinaci se zamčením AF, lze se pak ještě líp soustředit na variace clony a času. Našel jsem taky jeden zajímavý spřízněný článek od Daniela J Coxe „Photography Using Program Mode“ na jeho blogu naturalexposures, doporučuji. Pěkný den!
Jiří, díky za info, to jsem nevěděl… A děkuji za tip na článek, mrknu… Tak ať to šlape! H
Skvělý článek, jste borec, strašně rád čtu Vaše rady, doporučení a zkušenosti. Jen jsem trochu znejistěl u článku ,ISO, čas a clona. U obrázku jste napsal, že pokud se vám fotka. rozmaže, může za to příliš krátký čas, nemělo by být příliš dlouhý čas? Třeba jsem to špatně pochopil.
Petře, zdravím a děkuji za upozornění, to je samozřejmě blbě, jdu to opravit… Díky za info! JR
Dobrý den,
hodně dobře napsaný článek. Jen si myslím, že my, kteří jsme začínali před lety fotit Rolleiflexem po dědečkovi, máme jasno, jak je to s manuálním režimem, protože jsme jiný režim neměli.
Ano ano, můj poslední manuální foťák se jmenoval Nikon FM2, přičemž to M bylo od slova „manuál“… Pořád ho mám ve skříni a slibuji, že někdy ho zase vezmu ven… Zda to udělám, nevím nevím… JR
Snad bych zmínil ještě vymoženost AUTO-ISO. Pak lze natvrdo nastavit požadovanou clonu i čas – AUTO-ISO se dopočítá a zajistí správnou expozici. Výsledný snímek pak přesně odpovídá záměru fotografa. Korekci zadání pak provádíme jen tehdy, pokud by rozpětí AUTO-ISO nestačilo a začal by nám ujíždět histogram. Ne všechny fotoaparáty ale mají AUTO-ISO zcela dokonalé, tzn. neumožňují čisté dopočítání ISA, ale často jsou vynuceně spřaženy s časem atp.
Juro, díky za komentář a ano, já to automatické ISO více méně záměrně z článku vypustil, spíš lidem radím ho nepoužívat (resp. používat jen tehdy, pokud opravdu tuší, co činí). Někde to funguje velmi solidně, v intenzivním světle to je rozumná možnost, ale jakmile je světlo horší, vždy se bojím, že tam automat lupne nějaké nebezpečně vysoké ISO, anebo, pokud je horní hranice omezena, že prostě bude moc dlouhý čas… Ale je to věc zvyku a přístupu… Zdravím, JR
V dobách filmu jsme si tedy s ASA(DIN), dnešní ISO moc hrát nemohli. Krom nast. času a clony maximálně přimačknout clonu pro náhled hl. ostrosti.
Ale jinak je dobře stále vysvětlovat, díky. W.
Pěkný článek, díky za něj. Možná by stálo za to prozradit i to, proč se v manuálním režimu řeší korekce expozice. Ten Váš snímek z Barmy je toho krásným příkladem. Foťák se totiž snaží „vyrobit“ z jakékoliv světelné scény tzv. střední šedou. Samozřejmě záleží na režimu měření expozice, ale obecně to platí. Proto jste musel tu fotku ztmavovat, bez zásahu do korekcí by ta Vaš fotka byla světlá, protože obsahuje spíše tmavé plochy. U převažujících světlých ploch by to bylo přesně naopak.
Dobrý den,
díky za srozumitelný článek. Jako vždy to má hlavu i patu a opakování není nikdy na škodu. Výhoda digitálních fotoaparátů je, že se dá použít i na „pokusné cvakání“. A potom siv klidu prohlédnout, co různé nastavení udělalo s výslednou fotkou (díky datům u každé fotky, vidím co jsem měl nastaveno). U kinofilmu to bylo horší. Díky Jarra
To jsem dodnes netušil, že jsem takový ignorant… 😀
…protože málokdy používám něco jiného, než režim P*.
Ale jinak článek moc pěkný, rozesílám odkaz.
Dobrý den super článek, obsahuje vše co je potřeba pro začátečníky pro pochopení režimů a jejich vhodnosti použití, akorát ten mýtus že v manuálu fotí jen profíci to pochází od uplného amatéra co nikdy asi nedržel foták v ruce, také jsem tyto názory slyšel a složitě vysvětloval. Boužel si myslím že v době mobilů tento mýtus bude převládat i za dalších 20let.
Zdravím a díky za perfektní článek.Já většinou používám prioritu clony, ostatní režimy ne tak často.Ale po Vašem vysvětlení se do toho vrhnu – je to další možnost.Člověk by se neměl bát zkoušet, objevovat, učit se.Jinak mohu potvrdit z debat s význačnými profesionály, že často fotí i automatem a znám jrjich fotky celosvětově ceněné.
Už se těším na další fantastické články. S pozdravem Dáša
Pěkně, jasně vysvětleno.
Doporučuji fotit s foťákem co má ovládání typu Fujifilm X-T Nebo Panasonic LX100 – žádné debilní kolečko aPASMxyzUC. Prostě tam je jen roller na kompenzaci expozice, roller na čas a ovládání clony na objektivu (fungující imitace clonovoýh prstenců na starých objektivech). Případně ještě něco na ISO, v tomto případě je možnost nastavit na druhý prstenec, ale to už je překombinované. Neskutečně přímé a rychlé.
Prostě to fotí defaultně v P. Když chci něco změnit, prostě pootočím kolečkem, rázem jsem v režimu S/A->M.
Jsou ale 2 věci, co to dokáží zabít:
-nefunkční AUTO ISO (v manuální režimu ) — v režimu M se nedá použít korekce expozice (samozřejmě s auto ISO, jinak to nedává smysl)
-špatně fungující P*(‚program shift‘): aby to fungovalo, je potřeba mít nějakou cestu na reset — na současném foťáku není jiná možnost než kolečkem posun zrušit přesně stejným počtem otočení na druhou stranu, což je ubíjející, přitom by stačilo například použít něco uživatelsy přívětivého, namáčknout spoušť, funkční tlačítko, nastavit clonu z A na 1.4 a zpět ihned. Druhá věc, že ono kolečko je kurvítko, které se mechanicky pokazilo a je téměř neovladatelné.
-(co by se hodilo: rozšířit funkci P*, aby se netýkala jen dvojice času a clony)
Zdravím a přeji pěkný večer.
Jsem vášnivý fotograf fotbalu (krajsko-okresní úrovně). Na manuál fotím již hodně dlouho, ale používám u toho ISO Auto. Hlídám si jen čas a clonu a nevidím žádné výhody, proč bych měl ještě hlídat ISO. Co mi na to odpovíte, je to špatně a nebo co tím získám, když budu hlídat i ISO. Problémy nemám s expozicí, ta je v 99% dobrá. Problémy mám se zaostřením, tam bych se potřeboval zlepšit. Moc děkuji za odpověď.
D.den.
Poznámka k P*
Od 1990 jsem fotil s Nikonem F801, blesk SB 24, zoom Nikkor 35135 N atd. Na kinofilm 24×36
Fotil jsem hlavně na P s posunem křivky ( shift), dnes P*. A venku jsem přisvěcoval bleskem -1EV.
Když clona nebo čas neseděly, kolečkem se kombinace nastavila na správný parametr/posunem schift. Tehdy nebylo auto ISO, ISO bylo dáno citlivostí filmu. Hlavně Kodak color Agfacolor a Fujichrome dia. Nej. fotky na CIBA papír. Manuál zdržoval. Jeho potřebu si praxe sama vyžádala. (cokoli ze stativu, ze stativu, krajina, portrét aj. )
Hlavně M pro zachování stejných parametrů celé série snímků.
Při namáčknuti spouště dnes, se znovu parametry nově nastaví.( clona, čas, i ISO s vlivem na šum, WB s vlivem na vše kolem barevnosti snímku, vzdálenost zaostření, s vlivem spolu s clonou na hloubku ostrosti a další parametry, které se na snímku mohou měnit. Vše tak, aby se pokud možno neměnily.
Dnes již nejsem u začátečníků odmítačem automatických programů, protoźe to vede k soustředění se na techniku snímku a nastavení v každé nové situaci a ne na vypracování a zkomponování každého políčka.
T.V.