Kurz fotografování (17. díl): RAW a fotografování – trocha surovosti neuškodí

V tomto díle Kurzu fotografování se budeme zabývat formátem RAW. Raw znamená anglicky surový, ale jeho následky jsou krásné a pozitivní.

20 dílů „Kurzu fotografování Jana Rybáře” vzniklo v letech 2011 a 2012 pro web české edice časopisu National Geographic. Aktuální jsou však stále stejně…

Jednoho dnes jsem se rozhodl přiznat si, že prostě už nikdy přesně nepochopím, co všechno se to v těch foťácích vlastně děje.  Zasekl jsem se někde na úrovni dírkové komory: tam světlo malým otvorem padá na desku a nutí chemikálie, aby zčernaly – to ještě chápu. Ale u digitálních foťáků? Ta elektronická kouzla mi prostě hlava často nebere…

Pojďme se dnes podívat na jeden z těch malých zázraků – na formát RAW, tedy na typ souborů, do něhož fotoaparáty ukládají surová data z vašeho snímače.  (A s nímž pak můžete podnikat mnohem víc než s klasickým JPG.)

Pokud jste tento soubor ještě neobjevili, vážně stojí za to si na něj posvítit – máte-li zrcadlovku nebo lepší kompakt, někde tam bude zcela jistě schovaný. Nastavte si v menu, že kromě JPG chcete na kartu ukládat i formát raw. A najednou se vám v počítači objeví masa souborů s tajuplnými příponami jako cr2, nef, orf, mrw atp… Tak to jsou tedy ony rawy.

Reklama

Dolujeme v rawu

A co že to tedy je? Když zmáčknete spoušť, fotoaparát vytvoří a uloží poměrně velký soubor surových dat. No a poté je také dle svého upraví, zkomprimuje a zmenší do formátu JPG, kterýžto vám poté předloží.

No a právě v tom je ono kouzlo focení do rawu: pokud budete pracovat přímo s nimi, vydolujete z fotoaparátu mnohem více dat, informací, efektů. A také uvidíte, jak rychle se vám začne zaplňovat karta – rawy jsou vždy mnohem větší.

U mého Canonu to je zhruba trojnásobek. Jinými slovy: když fotím do JPG, vyfotím na nějaké zajímavé akci třeba 3 giga dat. Pokud budu ukládat ještě i rawy, zaplácnu najednou 12 giga a karta bude pomalu přetékat (o harddisku počítače nemluvě).

Dobrá, můžete se ptát: „Ale k čemu taková masa dat vůbec je? Vždyť ty JPGy jsou také pěkné! A i v JPG se dají fotografie upravovat, vylepšovat!“

Raw, most a světlo

Odpověď zní: protože z rawu můžete vydolovat mnohem více. Podívejte se třeba na obrázek chodce, mostu a Hradu (je pořízený při jednom z mých fotokurzů z lodi plující po Vltavě). Fotit něco takového je expoziční noční můra. Most je tmavý, nebe je světlé, Hrad je trochu v oparu…

Pokud tu scénu vyfotíte jen do JPG, je téměř jisté, že se s expozicí moc netrefíte a když poté fotku budete chtít upravit, moc to nepůjde – ve stínech už nebude kresba, ve světlech už žádné nebe nebude.

Zatímco v rawu je toho „schovaného a vydolovatelného“ mnohem víc, jak ukazuje dvojfotka s oběma extrémy, které lze z rawu vytáhnout – no vážně to je trochu zázrak. Na jedné vidíte, že vylovit se dají krásné kontury mostu (a po Hradu a nebi ani stopy), na druhém zjistíte, že nebe bylo modravé (ale z mostu je černá šmouha).

Tohle prostě s JPG nikdy nezvládnete – tak proto jsou ty rawy tak velké: mají vlastně v sobě schováno mnoho variant toho, jak se dá výsledná fotka v počítači „vyvolat“.

Zkrátka: do rawu se vyplatí fotografovat vždy, když panují záludné světelné podmínky – nejlépe to čarování vyzkoušíte tak, že si raw otevřete v nějakém programu a pohrajete si s šoupátkem „expozice“. Uvidíte, že bez problémů můžete opravit vaše chyby – což vám JPG neumožní.

Kdo je frajer a kdo ne

Takže – můžete si nyní říkat – fotit se prostě musí do rawu! Tak jednoduché to zase není. Samozřejmě platí, že fotit do rawu je vždy lepší – máte pak nebývalou svobodu s tím, co s obrázkem provádět, zatímco když fotíte do JPG, prostě na foťáku necháte, ať základní úpravu provede za vás.

Na druhou stranu (viz výše) objem dat je obrovský, rawy musíte stejně zpracovat (přímo z něj fotku v minilabu pochopitelně neuděláte, ani ji nikomu nepošlete). Jde to samozřejmě zautomatizovat v počítači, ale: je to prostě dost práce (a dat) navíc.

Neplatí tedy „moudro“, které občas na kurzech slýchám – že totiž opravdový frajer a fotograf vždy zásadně fotí jen do rawu. Nefotí – pokud opravdový frajer fotí více méně tuctové fotky svých dětí v Divoké Šárce či kamarády stoupající na Sněžku, proč by se trápil z rawy? I JPG bude stačit.

Ovšem ve chvíli, když Divokou Šárku zalije dokonalé světlo, na Sněžce začne přistávat létající talíř, zkrátka scéna nebude tuctová, pak se vyplatí přejít do rawu – protože je prostě škoda nenechat si kvalitnější data. (Ale samozřejmě je to na vás, klidně fotografujte do rawu vše, jen si musíte v domácím rozpočtu zavést položku Pravidelný nákup externích disků na zálohování).

Raw – je to negativ, není to negativ?

O rawech se někdy říká, že to jsou vlastně digitální negativy. Je to srovnání docela dobré – raw i negativ je prostě polotovar, z něhož ruka fotografova vykouzlí svobodnou vůlí výsledný obrázek. Nicméně to srovnání přece jen trochu pokulhává – z negativu toho prostě nikdy tolik nevydolujete.

Vsadím se, že by nedokázal pojmout třeba na té vltavské scéně most i nebe zároveň. Spíš, když už jsme u vzpomínání na minulost, mi rawy připomínají krásné časy fotografování na diapozitivy. Občas nějaký naskenuji a nestačím se divit, co vše se z něj dá vytáhnout.

Tedy jsem se rozhodl:  od dnešního dne budu říkat: raw – to je digitální diapozitiv! Nikdo mi možná nebude rozumět, ale to je ve fotografování běžná věc…

Tak, už musím končit – čeká mě nenáviděná a zdlouhavá činnost: musím promazat 10 giga rawů ze včerejšího focení!