Jak fotit portréty na cestách: trocha tmy pomůže

Při fotografování portrétů v přirozeném světle může opravdu zásadně pomoci zdánlivá prkotina: příšeří v pozadí, které s trochou štěstí pomůže vytvořit efektní černé pozadí. Hodí se to nejen při rychlém focení na cestách po světě, ale vlastně kdykoliv, kdy chceme vytvořit hezký portrét.

Proč píši tenhle článek? Dostal jsem nedávno pár e-mailů s dotazem, jaký že jsem to použil fígl pro focení portrétů při mém nedávném výletu do Barmy (celá fotoreportáž je zde na mém fotografickém magazínu Fotoguru.cz). Co s sebou, zněly dotazy, tahám za světla, jak moc jsou ty fotky upravené v nějakém programu, případně zda s sebou opravdu tahám černé pozadí?

Tedy, fotky na této stránce jsou zcela bez úprav, tak, jak vypadly přímo z foťáku ve formátu JPG (rawy mám též, ale jsem líný si s nimi hrát a navíc to není vlastně ani třeba). A podstata toho celého “nasvícení” je extrémně jednoduchá: je zkrátka třeba najít dobré světlo, které nasvítí tvář, a zároveň bude výrazně intenzivnější než pozadí…

A mnohdy k tomu stačí opravdu málo: třeba světlo od vchodových dveří + šero uvnitř dřevěného domku v Barmě. Anebo světlo od okna a prostě jen temnější kout vašeho bytu. Jednoduché, že? Pojďme to nyní rozebrat.

Pro připomenutí: portréty se fotí z odstupu, ne zblízka

Než si podrobněji popíšeme okolnosti vzniku portrétů barmských horských národů, jen rychlé připomenutí toho, jak se vlastně portréty fotí. Pro začínající fotografy to totiž často bývá trochu chyták, není to totiž postup zcela intuitivní.

Reklama

Tedy: portréty se fotí z odstupu, obvykle ze vzdálenosti několika kroků nebo i metrů. Na tvář zazoomujeme, případně ji prostě přiblížíme pevným objektivem. Prostě použijeme delší ohniskovou vzdálenost.

Nejrozumnější portréty obvykle vznikají použitím pevných světelných objektivů. Tak to ostatně bylo i v případě mé barmské výpravy, při níž jsem fotil na Fujifilm X-E3 a s sebou vzal jen hodně skladné pevné objektivy (kdo by s sebou tahal full frame, že?).

Pro běžné reportážní focení “zblízka” šlo o objektiv 18 mm f/2 (tedy cca 28 mm po přepočtu na full frame), pro “černé” portréty jsem používal sklo 50mm f/2 (tedy necelých 80 mm po přepočtu).

Zkrátka, to opravdu podstatné je, že portréty se nefotí zblízka. Proč? Zkuste přijít k nějaké oběti vašeho focení a vyfoťte jí hlavu z těsné blízkosti. Dopadne to opravdu hodně bídně a onen dotyčný či dotyčná vás opravdu nepochválí, hlava totiž bude hodně ošklivě zdeformovaná.

Přesto právě tímto způsobem hodně náhodných fotografů fotí – stačí se podívat na profilové fotky na sociálních sítích a zjistíte, že většina z nich je vyfocena právě takto. Protože, říkali si jejich autoři, chci přece vyfotit jen hlavu, tak musím blízko! Což je ovšem omyl, výsledky jsou bídné a prostě platí: mobilem (s výjimkou modelů s duálními objektivy) slušný portrét nevyfotíte, fyzika je fyzika.

(Pro pořádek dodejme: pokud to opravdu umíte, i širokoúhle zblízka jde udělat zajímavý portrét, který vybočuje z řady, ale – popravdě – obvykle hlavně tím, že plave proti proudu a je výrazně “jiný”).

Kouzla pevných padesátek

Existuje jedna jediná věc, k jejíž koupi vyzývám účastníky mých fotokurzů. Nutím je pořídit si tzv. pevnou padesátku, zkrátka objektiv s ohniskovou vzdáleností 50 mm, který po nasazení na foťáky s menším APS-C čipem dává právě ono tradičně portrétní ohnisko kolem 80 mm (po přepočtu na full frame).

Tyhle objektivy bývají opravdu hodně opticky kvalitní, tedy i začátečníkům otevřou během okamžiku nové obzory. A navíc se dají u zrcadlovek pořídit za rozumnou cenu: cca 3300 Kč pro Canon (recenze zde), cca 6000 Kč pro Nikony. Méně rozumné ceny jsou například u zmíněného Fujifilmu, kdy je třeba z peněženky vytáhnout přes 13 000 Kč.

Pochopitelně, novopečené majitele foťáků obvykle vcelku logicky nadchne to, jak hezky tyhle objektivy “rozmazávají pozadí”. Proto vždy říkám: kupte si pevnou padesátku, nastavte prioritu clony, natočte clonu na co nejmenší hodnotu (obvykle 1,8) a prostě si hrajte – váš foťák se právě posunul v některých obrázcích o patro výš a můžete začít “frajeřit”.

Půl metru od okna či dveří máte ateliér

Když zkoumáme pravidla toho, co dělá portrét portrétem, byla by chyba zastavit se u technických parametrů foťáku a kouzlení s clonou. To zcela zásadní je – tak jako v jiných oblastech focení – ona “banální věc”, tedy dobré světlo.

Začínající fotografové obvykle žijí v domnění, že dobré světlo na portréty může vzniknout jen v ateliéru. Ale to je omyl, fantastické přirozené světlo se dá s trochu štěstí najít opravdu ledaskde.

A popravdě řečeno, nejúchvatnější světla bývají na místech zcela šílených a nečekaných. Mé oblíbené místo v centru Prahy je například značně nevábný prostor pod Jiráskovým mostem na straně u Tančícího domu. Světlo se tam odráží od vodní hladiny, mostní pilíře ho směřují do prostoru, kde pod ním probíhá náplavka. Jistým rizikem jsou hejna holubů, ale pokud je přežijete, světlo tam je opravdu dechberoucí – jděte se pod ten most podívat, uvidíte. (Byť temné pozadí tam nenajdete, jen překvapivě hezké pozadí z betonových zdí).

Stejně tak máte opravdu skvělý ateliér ve svém bytě, jen to možná nevíte – ve fotografování je obvykle vše nejisté, na jednu věc je však možné se většinou spolehnout: že pokud do místnosti nedopadají přímé sluneční paprsky, kousek – třeba metr – od okna najdete skvělé světlo.

Obvykle to dobře funguje tehdy, když je světla venku hodně (při slunečném nebo i podmračeném, leč ne šedivém dni). Se světlem přímým by též šlo dělat hodně věcí, ale dnes nás zajímá hlavně světlo nepřímé. Proč? Protože bývá zajímavé: jemné, rozptýlené, ale přitom intenzivní. A hlavně hezky na fotce vypadající.

Prostě to zkuste: postavte se k oknu zády, přinuťte fotografovaného jít k vám a zkoumejte světlo. Bude-li zajímavé, poznáte to pouhým okem.

Pár důležitých detailů:

– málo světla neznamená špatné světlo. Ba naopak, jemné nepříliš intenzivní světlo může být opravdu skvělé a můžete tedy lovit i hlouběji v bytě či domku v horách (jen samozřejmě pak pozor na další parametry, zejména dostatečně krátký čas).

– dobré světlo poznáte i na dálku podle toho, že fotografovanému “svítí oči”. Což je důležité, bez zářivých očí je obvykle portrét nepříliš výrazný.

– co se očí týče, existuje ještě jeden důležitý detail: na mnoho, ba možná na většině fotek na této stránce, zahlédnete “ohníčky v očích” fotografovaných – nejsou to tedy ohníčky, ale zkrátka jen odraz dveří, okna, čehokoliv. Je to detail opravdu hodně zásadní: bez nich by často fotka nebyla tak působivá: tyhle svítivé body, čtverce a obdélníky fotku hodně zvýrazní.

– naučte se hledat světlo: najdete ho často na nejméně čekaných místech: nejen u okna, ale třeba pod oním mostem, ve dveřích garáže, v nějakém jinak nevábném průchodu anebo třeba za dveřmi s mléčným sklem ve vaší chodbě.

– zkrátka, všude kolem vás je mnoho ateliérů, kde mohou vzniknout fotky srovnatelné, nebo i hezčí než v ateliérech opravdových.

Přítmí horských domů = skvělé portrétní pozadí

Skvělé rozptýlené světlo (třeba u okna) je klíčové, ale v mnoha případech funguje skvěle právě s oním dalším parametrem: tedy temným pozadím. Právě v Barmě v horských vesnicích byly k tomuto typu portrétů opravdu skvělé podmínky. Proč zrovna tam? Z důvodu zcela prostého: opravdu často jsem fotil v prostoru u dveří směrem do temných útrob dřevěných domů – což byla vážně ideální kombinace.

K čemuž dodejme klíčovou nuanci, která nemusí být nutně zjevná na první pohled: ono pozadí vypadá opravdu temně, ale ve skutečnosti obvykle nebylo ani černé, ale ani nijak zvláště temné. Zásadní je zkrátka to, aby byl velký rozdíl mezi intenzitou světla na tváři fotografovaného a zbytkem místnosti. Toť vše.

Jinými slovy: je to jedna z mála situací, kdy jsme vděčni za to, že foťáky mají na rozdíl od lidského oka malý dynamický rozsah. Naše oko vidí tvář i místnost za fotografovaným. Ale foťák tohle neumí: pokud nastavíme expozici na dobré zachycení tváře, pozadí bude temnější až černé, a nijak se ani obvykle nemusíte snažit.

Počasí nebylo při mém barmském výletu obvykle nijak moc slunečné, ale to se obvykle spíš hodilo. Světlo bylo pokaždé trochu jiné a výsledná fotka tak záležela opravdu na řadě okolností – obecně nejlepší světlo bývá ve dnech, kdy je zataženo, ale slunce je “cítit” za mraky, které fungují jako velká rozptylka.

A na zemi prostě dopadá už světlo v zásadě velmi hezké – vylepšit ho pak umí právě ona skvělá pozice poblíž okna nebo (což bylo zde častější) u vchodových dveří. Plus mnohdy ještě pomohlo, že dveře nebývají hned “na ulici”, ale mírně zastrčené a zastíněné terasou či přístřeškem.

Zkuste, uvidíte! Chce to trochu cviku, ale výsledky mohou být opravdu hodně zajímavé – ať už pod pražským mostem, v barmských horách nebo u vašeho okna. Tam všude na vás čeká ateliér…

Reklama