V tomto díle Kurzu fotografování prozkoumáme, jak nepodlehnout velkým fotoomylům, myslet na vnoučata a nemyslet na focení slonů. A také vám prozradím, co udělám, až se stanu ředitelem zeměkoule.
20 dílů „Kurzu fotografování Jana Rybáře” vzniklo v letech 2011 a 2012 pro web české edice časopisu National Geographic. Aktuální jsou však stále stejně…
Svět je jak známo plný nesmyslů, a protože na světě je též mnoho fotografů, je též plný fotonesmyslů. Pojďme jich pár prozkoumat, na cestách i doma.
A ne všechny povzdechy myslím zcela vážně, no kam bychom se dostali, kdybychom nebyli značně nad věcí! (I když: o fotografech často není radno žertovat, snadno se urazí, tedy pozor na to!)
Tak tady je pár těch pozoruhodných tvrzení:
„Fotografování zažívá obrovský rozmach!“
Statisticky určitě ano, nikdy v minulosti nebylo možné za tak málo peněz získat tak skvělé výsledky. Už i National Geographic tiskne reportáže focení iPhonem, brzy budou fotočipy i v hrnkách na kávu a žehličkách.
Ale stoupá vzhůru i fotografování jako takové? Tedy schopnost lidí věrně i originálně zachycovat svět kolem a předávat fotkou dál emoce, nadšení, příběhy? Myslím, že ne. Tak jako internet nepřinesl to, v co mnozí doufali: že lidstvo bude tak nějak moudřejší (když je všude kolem tolik informací). Ale dost filozofování!
„Fotografování je umění.“
Není. Fotografování je řemeslo, tedy soubor větších i menších znalostí a faktů, které se občas navzájem vylučují, vyvíjejí se, proměňují v čase s technikou a módou, ale ve finále prostě umožní udělat fotku, která se někomu líbí. Tečka – řemeslo, jak každé jiné. Včera mi zahradník skvěle zastřihl na zahrádce zdivočelou popínavou růži. Nádhera! To byl umělec! Anebo, že bych se i já to přece jen jednou mohl taky naučit?
„Když se v režimu P zvedne ISO, fotografie bude světlejší“.
Nebude.
„Nikomu nebude vadit, když si na své stránky dám fotku z jeho stránky.“
Bude.
„Začátečníci fotí na automatiku, ostřílení borci na manuál.“
Tohle často slýchám na svých fotokurzech. Jenže kdepak, tak prosté to není: Profíci jsou jen šikovní a dobře vědí, kdy co použít. Užívat automatiku (tedy program P) není nic urážlivého (na tu automatiku označenou většinou zeleným obdélníčkem či zeleným foťákem, na tu opravdu zapomeňte).
„Péčko“ je šikovné a v dobrých světelných podmínkách, kdy nám o nic moc nejde, nás dokáže často vytáhnout z lapálie (a režimy priority času či clony nám naopak občas nohy mírně podrazí). Nu a ano, fotit na manuál je samozřejmě krásná disciplína, ale někdy poněkud otravná.
Tedy: nejde o spor automatika/manuál, nýbrž o to, vědět, co kdy použít – kdy něco či vše nechat na elektrických obvodech, a kdy přesně točením kolečky a mačkáním čudlíků vzít nad vším kontrolu a ovládnout situaci.
„Nepotřebuji dlouhé sklo, protože se nechystám fotit slony.“
Potřebujete. Až se stanu ředitelem zeměkoule, svým prvním výnosem zakážu pouštět v kavárnách komerční rádia. Druhým výnosem přikážu prodavačům fotoaparátů, aby majitelům zrcadlovek u pultu povinně řekli: teleobjektiv není na focení zvěře, nýbrž nezbytný kus skla, bez nějž se prostě nedá fotit (třeba portréty a řadu dalších „základních“ záběrů). Třetím výnosem zavedu do osnov základní školy předmět: co jo je ISO a proč se bez něj nedá žít.
„Může mi vcelku být ukradené, co se v tom foťáku děje.“
Nemůže. Čím složitější a modernější fotoaparát, tím méně je lidských mozek schopen pochopit, co to tam ty elektrony vlastně provádějí. Pamatuje, jak ještě před deseti patnácti lety jste chápali funkci jednotlivých kousků motoru vašeho auta?
A teď už to je pro vás jen změť tajuplných přístrojů zalitých v plastu? S fotoaparáty to je podobné. Ale stejně jako musíte tušit, že auto má kola a do ostřikovačů se leje voda, je naprosto nezbytné alespoň obecně chápat, co se v té kamaře děje. Co je čas, clona atp. Že vás urážím poučováním o tom, co „ví i malé dítě“? Pojďte se vsadit, že ne více než 5-10 procent majitelů fotoaparátů opravdu ví, co to je čas a co si s ním počít. O cloně nemluvě. Pravda, já také pořád nějak nevím, kudy se do mého auta leje olej.
„Amatér je sprosté slovo.“
Není. Hezky to shrnul fotograf Honza Vojtek v únorovém čísle časopisu FotoVideo: „Slovo amatér pochází z latinského amator – milovník. Nejde tedy o člověka neovládajícího daný obor nebo o opak profesionála.“ Tedy sláva nám amatérům, co můžeme dělat to, co nás baví a nemusíme se tím živit. Třeba fotit. Nebo si jen tak o focení psát.
„Nef je jméno významného českého fotografa.“
Přiznávám, tohle mi nikdy nikdo netvrdil, ale když jsem příponu nef sám uviděl poprvé, tak jsem si prostě vzpomněl na fotografy otce a syna (Ondřeje Neffa a Davida Neffa). Nu a nef je přípona rawu, který užívá firma Nikon.
A raw, to je ten formát, co vás nejprve vyděsí, když do něj začnete fotit omylem, ale pak si ho velmi oblíbíte (je to „strojový“ soubor a nese v sobě mnohem více informací než komprimovaný JPEG. A s fotkou tak jdou při úpravách dělat mnohem větší kouzla – o tom někdy příště.)
„Ty fotky se budou líbit mým potomkům i za 50 let!“
Nebudou, protože je neuvidí. Pravděpodobnost, že se všechny ty báječné obrázky, které máte na harddiscích, externích discích, cédéčkách atp., přežijí padesát let je blízká nule. Nosiče přestanou fungovat, externí disk rozšlápnete, zálohu zálohy osprchuje váš malý potomek ve vaně.
Ne, vaše obrázky nemají moc šanci. Možná něco přežije na různých sociálních sítích, ale kdo by si pamatoval ta hesla? A fotky na papíru? Ty trouchu naděje mají. I když: všimli jste si, jak rychle po pár letech ztrácejí barvy? Tedy je to marnost nad marnost.
