V tomto díle kurzu fotografování pohlédneme tváří v tvář krásám přírody a odhalíme poněkud bolestnou pravdu o oblíbené otázce, jak fotografovat krajinu. (O čínských pouštích nemluvě).
A také se dočtete, proč na svých fotokurzech často lidem říkám (jen s mírnou nadsázkou), že fotografovat krajinu vlastně skoro nejde….
20 dílů „Kurzu fotografování Jana Rybáře” vzniklo v letech 2011 a 2012 pro web české edice časopisu National Geographic. Aktuální jsou však stále stejně…
Tento hororový příběh se mi poprvé stal před dvaceti lety, kdy jsem putoval z Pákistánu do Kazachstánu a vzal to přes Čínu – tedy přesněji řečeno přes pouště a hory Ujgurska, to je takový ten tradičně muslimský kraj, který se chce od Číny odtrhnout, ale nikdo o tom na rozdíl od Tibetu neví.
Byla to krásná doba, cizinců tam bylo pár, museli platit speciálními penězi, co vypadaly jako lístky do loterie, Peking se ještě neprohlašoval za budoucí centrum světa, putování to bylo místy napínavé, ale jídla bylo všude dost, a když je dost čínského jídla, život je vždy krásný.
Fotografoval jsem jako o závod a těšil se, jak budu kamarády oslňovat diapozitivy ze všech těch pouští, hor a strmých soutěsek. Jenže, a to je ten horor, se vlastně nebylo chlubit čím. Všechny ty obrázky vypadaly nějak mdle a nudně. Na jedno brdo, tak říkajíc.
Fotografie hor stokrát stejně. To asi znáte
Že vám ten příběh připadá povědomý? Nedivím se – zažívají ho stále dokola generace všech, kdo se pouštějí do fotografování krajiny. Po fantastickém lyžařském výletu zjistí, že je z těch stovek fotek zasněžených plání bolí očí, nedá se na ně dívat a jediné, co uchází, je scéna, na níž někdo pod svahem pojídá párek.
Anebo se někdo nadšeně vnoří do hlubin orientálních deštných pralesů, a trpí jak zvíře, když pak kamarádi doma u plátna zívají nudou a nakonec se pohádají, zda jim ty obrázky víc připomínají Bílé Karpaty, či pražskou botanickou zahradu.
Tedy: fotografovat krajinu je nesmírně těžké. V některých případech nemožné. A dost často vlastně zbytečné, protože to prostě nemá cenu.
Ptáte se proč? Pojďme tomuto hororu přijít na kloub pečlivou analýzou. V jednom z předchozích dílů jsme vědecky zkoumali, co to vlastně je Fotka s velkým F. Tedy: je to taková fotka, která v sobě dokáže zakonzervovat kouzlo a jedinečnost okamžiku, vyskočí vždy neomylně z vašich fotošuplíků či harddisků a hlavně: její magie je univerzální a dokáže ji dnes i za deset let zahlédnout každý, kdo na ni pohlédne.
Fotografování krajiny – jen obraz se počítá
V případě focení lidí nám k dosažení této nemalé ambice pomáhají emoce, pohyb, příběh. V případě fotografování krajiny zbývá jen jedno jediné: obrázek musí být obrazem v pravém slova smyslu, krajinomalbou se světlem ze Spielbergových filmů a barvami z pláten holandských mistrů.
No dobrá, možná trochu přeháním, ale prostě to musí být opravdu unikát.
Navíc: Krajinu fotografujete, když vám je dobře – zažíváte unikátní okamžiky třeba v horách, či na pláži, a to místo vnímáte všemi svými smysly. Jenže do fotografie prostě šumění příboje v Karibiku nebo chuť vychlazeného piva na úbočí barmských hor prostě nedostanete.
Čímž se dostáváme k oné radě, jak fotit krajinu: Fotografujte ji pouze tehdy, když před objektivem vzniká unikátní olejomalba. Tečka. Jinak to nemá smysl.
Poněkud depresivní, že? Ale tak to prostě je.
Jak fotografii krajiny zachránit? Lidé se občas hodí
Dělat se s tím nedá mnoho. Jedno řešení objevíte, když si prohlédnete krajinářská portfolia v různých fotobankách. Toto řešení se jmenuje Photoshop. Z oněch fotek září přepálené barvy na hony vzdálené tomu, jak to v oné krajině opravdu vypadalo.
Nebe je dokonale dramatické, buď bouřkové, či plné dokonalých beránků (vyměnit nebe přece není problém). Vždy upřímně razím tezi, ať každý dělá, co se mu zlíbí. Jenže ty umělé fotky prostě nejsou ono.
Druhá cesta se jmenuje člověk.
Jak známo, lidé, které na fotografii nechceme, dokáží zničit jakýkoliv potenciálně hezký snímek. V případě fotografování krajiny jsou větší, či spíše menší lidé často jedinou záchranou. Dají obrázku perspektivu, trochu barev, trochu pohybu. Zkuste si příště nechat „vlézt“ do záběru nějakého turistu – může být i hodně malý, a čím dál bude, tím lépe. Uvidíte, jak to té krajince pomůže.
Jak já byl jednou ve Skotsku vděčný za mladý pár upíjející víno na lavičce s výhledem na ostrov Skye! Pátral jsem na zapomenutém skotském pobřeží po pamětnících ještě zapomenutější epizody britských a československých dějin – tam totiž za války probíhal výcvik elitních diverzantů, včetně Gabčíka a Kubiše.
No a do jednoho obrázku jsem potřeboval dostat právě to všechno: izolované pobřeží, černavé moře, ponuře snovou skotskou přírodu, dech beroucí výhled na slavný Skye. Jenže, jak už asi tušíte, ne a ne se mi to podařit. Žádný obraz holandského mistra mi prostě na čip fotoaparátu nedopadl (Kdo zná skotské podnebí, tuší, že to s těmi olejomalbami je vždy dost ošidné).
Nakonec mi pomohl mladý pár, který vskutku romanticky nad vínem hleděl na zapadající slunce nad zálivem, a to hned vedle třepotající se skotské vlajky. Ti lidé dodali fotografii krajiny to, co tam chybělo: trochu života do dávné nostalgie. Ale hlavně: když se na ten tu fotku dívám, vlastně je vůbec nevnímám. Ale bez nich by ta krajina prostě nebyla krajinou.
