Kurz fotografování (20. díl): Jak poznat dobrou fotografii

V dvacátém, a tedy mírně jubilejním, kurzu fotografování zkusíme pohlédnout pravdě (tedy hodně subjektivní pravdě) do očí a opatrně prozkoumáme otázku otázek: Jak se vlastně pozná dobrá fotka?

20 dílů „Kurzu fotografování Jana Rybáře” vzniklo v letech 2011 a 2012 pro web české edice časopisu National Geographic. Aktuální jsou však stále stejně…

Vlastně se vždy trochu nervózně ošiju, když se mě někdo zeptá: Je ta moje fotka dobrá, nebo ne? Pojďme rozebrat, co se mi v tu chvíli honí hlavou.

Tedy především mě napadne – a často ho i nahlas vyslovím – pravidlo č. 1: „Fotografování je především koníček, vášeň, zábava. Nenechte si nikým mluvit do toho, co je dobré a co ne, a foťte, co chcete.“ Na první pohled může znít to pravidlo mírně alibisticky – ale není to tak. To, co je dobré, a co ne, je vždy nesmírně subjektivní.

Pravda tedy je, že lze vystopovat poměrně hodně pravidel, která – přece jen – platí, subjektivita nesubjektivita.

Reklama

Fotka musí být obraz

Do každého mého fotokurzu se snažím propašovat pasáž o nezbytnosti pochopit, jak vlastně vnímání fotky funguje. Dobrá fotka totiž vždy musí „fungovat“ jako obraz, před nímž se v galerii nebo v knížce zastavíte a nadšeně zalapáte po dechu.

Ne, nebojte se, nechci tu zacházet do abstraktních teorií. Je to věc zcela praktická. Udělejte jednoduchý pokus. Na nějakém večírku vylovte z šuplíků nebo harddisků třeba 20 – 30 svých fotografií, zaveďte k nim hosty (jimž, upřímně, to je vcelku jedno) a optejte se, co se jim líbí.
Budete nejspíš překvapení, jak moc se budou shodovat, jak podobné budou jejich odpovědi – a dost možná je osloví něco zcela jiného, než se líbí vám.

Totiž: oni nebudou fotky dalekosáhle zkoumat, pouze je přelétnou pohledem a zaujme je ta fotka, která „funguje“, tedy je dokáže přitáhnout. Nejspíš vůbec nebudou řešit, co na ní je – buď s nimi dokáže komunikovat, a tedy vyvolat nějaké emoce, anebo ne. Tečka.

Dobrá fotka prostě umí mluvit sama za sebe. Je to stejné jako s hudbou, literaturou, filmem, čímkoliv. A na obsahu (tedy tomu, jak to je celé „poskládané“ a „jak to ten autor dělá“) opravdu záleží méně, než se zdá –  u muziky si také neříkáte „to se mi líbí, protože to je tří čtvrtinový tak a basa dobře doplňuje bicí i kytaru“. Buď to funguje, nebo ne. Buď to s vámi komunikuje, nebo ne.

Jak to vše funguje

Dobrá, ale co je onen svatý grál, který určuje, zda nás fotka zaujme, nebo ne? Jedním z nejčastěji opomíjených pravidel je, že fotka by měla něco říkat, „být o něčem“. Ona emoce, kterou se snažíte předat, by měla být okamžitě čitelná, pochopitelná a „netuctová“. Příklad: budete třeba fotit v slavném indickém Tádž Mahalu.

To je docela těžká mise (je to hrozně nudné místo, věřte, nebo ne). Každý za svůj život viděl fotky této stavby zhruba tisíckrát. Abyste uspěli, fotka musí být obraz – musíte ji třeba pořídit v dokonalém světle, prostě to musí být „grafický list“ říkající „magicky a dokonale krásné tajuplné místo“. Nebo cokoliv jiného – ale „něco“ tam být musí.

Pak tam třeba zahlédnete fakíra s kobrou. Když ho „jen tak“ vyfotíte, fotka nebude fungovat. Musíte ho cvaknout tak, abyste znovu vytvořili obraz s nějakým významem. Třeba „barevně oděný muž s přísným výrazem kontrastuje s bílou krásou staré stavby“. Anebo „potrhlý chlapík ukazuje zbídačeného hada a lidem kolem to je zcela jedno.“ Prostě nikdy nic nefoťte „jen tak“ – bez alespoň rámcové představy, co tou fotkou chcete vlastně říct. Jinak fotka nebude fotkou.

Pozor na „hezké fotky“

Pokud ještě čtete a neříkáte si, že to dnes nějaké celé moc teoretické, dopřejte mi ještě jedno zásadní „moudro“. Největším probléme globální focení je kategorie, kterou nazývám „hezké fotky“. Tedy ne „opravdu dobré fotky“, ony obrazy s jasnými emocemi a příběhem, ale „jen obyčejné a hezké fotky“.  Jsou to fotky, které se nám v zásadě líbí, ale jsou prostě tuctové a v oné pomyslné galerii v moři dalších „hezkých fotek“ se nakonec musí zákonitě utopit.

Mohl bych právě teď vzít foťák. A vyfotit dlouhé stíny na staré knize ležící u mého okna. Pak také pozoruhodné tvary jinovatkou obalených větviček s kapkou modré oblohy barvící se západem slunce. Pak cvaknu moje dcery bijící se polštáři (mají v pokoji hezky hráškovou stěnu, vypadalo by to u ní dobře). Pak bych vyrazil kousek do Divoké Šárky a pořídil pár obrázků mé ženy zasněně hledících do krajiny (už se za ta léta neučila skvěle pózovat, ale hrozně mé fotopokusy nesnáší…). Pak bych si ještě střihl západ slunce, ten je přece vždy hezký.

Všechno by to byly opravdu hezké fotky. Na Facebooku by dostaly hodně „liků“.

Jenže – ani jedna z nich by nebyla opravdu dobrá fotka, která by měla šanci projít testem času a rychlého zapomnění. Podobných fotek mám tisíce. Vy jste obdobných viděli desetitisíce. Opravdu není důvod, aby vás zaujaly. Nejsou to totiž fotky v pravém smyslu slova. Prostě nuda.

Ještě jeden příklad – všichni dnes chtějí fotit „glamour“ – tedy např. krásné modelky s tajuplnými výrazy.  Nic proti tomu – samozřejmě i v tomto žánru vznikají fantastické fotografie. Ale naprostá většina z toho, co kolem sebe uvidíte, jsou jen „hezké“, tedy zcela tuctové fotky. Vyfotit na pražském nábřeží hezkou dívku prostě nestačí – ano, je hezká (dívka, tedy i fotka), ale tím to končí. V naprosté většina případů chybí ona klíčová „emoce opravdového obrazu“, v níž by se ono nepřekvapivé krásno zkombinovalo ještě s něčím. Bez toho fotka prostě nebude fungovat.

Nyní se dopustím autocenzury – původně jsem tu chtěl napsat, o kolika procentech fotek z různých českých fotočasopisů si myslím, že jsou jen „hezké tuctové“. Ale nakonec to procento nenapíšu, znělo by to možná arogantně, což nechci.  A navíc platí pravidlo č. 1: „Focení je vášeň a koníček, foťte, co vás baví a nenechte si do toho mluvit!“