Kurz fotografování (18. díl): Fotografování portrétů s hlavou v oblacích

V tomto díle fotokurzu prozkoumáme velmi jednoduchou věc: proč stojí za to se při focení lidí čas od času mírně zhoupnout v kolenou. A dát fotografovaným hlavu „do nebe“. 

20 dílů „Kurzu fotografování Jana Rybáře” vzniklo v letech 2011 a 2012 pro web české edice časopisu National Geographic. Aktuální jsou však stále stejně…

Lidé mi občas na kurzech říkají, že při focení vypadám jako boxer. Že prý nadmíru poskakuji, dělám roztodivné cviky s fotoaparátem a pořád péruji v kolenou. Nikdy jsem neboxoval, ani nikomu dosud nedal pěstí, tedy nevím, zda srovnání s boxerem sedí.

Ale pravda je, že v kolenech se „prolamuji“ dost často. Mám totiž rád nebe. Tedy: když se hlava fotografovaného ocitne v modré obloze.

V jednom z minulých dílů tohoto seriálu jsem poměrně kategoricky prohlásil, že všechny fotky na světě by se nejspíš daly změnit jako mávnutím kouzelného proutku.

Reklama

Tím, že by si lidé více dávali pozor na harmonické pozadí a pochopili, že bez něj nebude nikdy fotka fungovat, jak má. A že je tedy zbytečné fotit třeba dokonale romantického indického fakíra, pokud v pozadí bude parkoviště. Často jako „dobré pozadí“ pomůže třeba obyčejná zeď, zelená bariéra stromů, prostě cokoliv, co dá vyniknout tomu, co fotografujeme, a zklidní naše vnímání.

Nebe je vždy harmonické…

Ale co když se ono harmonično opravdu na místě nedá najít? Pak je (skoro) vždy možné použít neuvěřitelně jednoduchý trik: použít harmonické pozadí, kterého je vždy dost: tedy nebe. Prostě se zhoupnout v kolenou a zkusit hlavu fotografovaného (nebo cokoliv, co chceme vypíchnout) umístit do nebe.

Přijde vám to banální? Tak to prostě to zkuste. Anebo od dnešního dne začněte bedlivě sledovat různé hezké fotky v barevných časopisech – vsadím se, že tento „trik“ tam budete najednou vidět překvapivě často.

Opravdu to funguje. Zkuste se podívat na dvě podvečerní fotky z barmského přístavu na této stránce. Nu ano, vybrat bych možná mohl lepší, ale dvojice tak jasně ukazující ANO/NE je v mých archivech docela vzácná. Jedna fotka funguje, druhá ne. Která to je? Jistě, hezčí je ta, na níž má barmská rodinka hlavu v nebi. Je prostě výraznější, přehlednější, harmoničtější.

Na té druhé fotce to tak není. A dá se na ní zároveň ukázat jednu z možná nejčastějších fotografických chyb na svět ě – a když ne chyb, ta přinejmenším nefunkčností či nešikovností. (Ano, i já tedy občas fotím nešikovně – ale ta rodinka se tvářila tak krásně, že jsem nejdřív rychle cvakl, a pak začal upravovat kompozici, fotografové mají tvrdý chleba…).

Proč chyba/nešikovnost? Hodně lidí podobnou scénu vyfotí v tom „špatném módu“ s úvahou, že „jé, to je ale krásná scéna, hezcí lidé, a ještě do jednoho obrázku zachytím i přístav, loď, řeku a návdavkem pár okolostojících…“

Na první poslech ta úvaha zní jako dobrý nápad – většinou chceme zachytit kouzlo místa, a ty další děje by se nám také hodily. Ale ony fotky budiž důkazem, že to prostě nefunguje, že na té „špatné“ se vše změní v chaos, dítěti roste stožár z hlavy, dáma „ukusuje“ hlavu komusi v oranžové čepici. Výsledek je chaos a scéna, které je nečitelná a fotku kazící.

Když hloubka ostrosti nestačí…

Jistě, jedno řešení se nabízí: užít nízkou hloubku ostrosti (tedy nastavit nízké clonové číslo). Zbytek scény by se nám pak hezky rozmázl. Má to však dva háčky. Zaprvé: ostré potřebujeme všechny tři hlavní postavy – leč ony jsou různě daleko, tedy opravdu malá hloubka ostrosti (díky cloně třeba clona 1,8) by nefungovala. Druhý háček: podobné scény, kdy jsou tři lidé více méně hezky poskládaní, trvají obvykle pár zlomků vteřiny – tedy méně, než bychom měli k dispozici k nastavení foťáku (nejspíš na režim priority clony…).

V rychlosti tedy zbývá ona „hlava v nebi“: prostě jít do mírného – ale opravdu jen mírného – podhledu, rušivé věci tím odfiltrovat a jako harmonické pozadí použít nebe (i tak v té fotografii ještě zbylo místo na kus lodi a řeky).

Vše jasné? Prostě najít nebe, a je to. Ale pozor, přece jen je třeba dát pozor na pár věcí. Zjevné a logické je, že by se nám na tom nebi nemělo do záběru připlést slunce. A že bychom měli fotit více méně „po světle“ – bude-li obloha výrazně jasnější než fotografovaný objekt, obrázek nedopadne moc dobře – buď bude popředí tmavé, nebo pozadí moc světlé.

Jedna skrytá záludnost je méně zjevná, a o to důležitější. Možná si při experimentech s hledáním oblaků všimnete ještě jedné věci: že musíte fotit v základním reportážním módu – tedy být blízko lidem a užívat širokoúhlý objektiv. Jakmile se budete snažit zoomovat, většinou to moc nepůjde. Důvod je tak říkajíc fyzikální: lidem dokážete dát hlavy do nebe jen tehdy, když je budete fotit z mírného podhledu – a musíte jim být tedy relativně blízko.

A nakonec jedna hádanka: Proč je slavný Matterhorn? Tedy ta fantastická hora, kterou na fotce na první pohled pozná každé dítě? Tápete? Nápověda: souvisí to s tématem tohoto dílu fotokurzu.

Ano, jistě – Matterhorn má „hlavu“ v nebi  – a to ho dělá Matterhornem. Představte si, že by místo čnění do blankytného nebe byl obklopen prstencem dalších kopců. Pořád by to byla krásná hora. Ale dost možná bychom ji neznali. Byla by nevýrazná, nečitelná, nudná. Mít hlavu v oblacích se tedy vyplatí nejen lidem, ale i horám.