Základy fotografování: Čas

Co znamená pojem čas ve fotografování? Zcela zásadní veličinu, které rozhodne o tom, jak fotka dopadne… Kdo pojem čas (expozičí čas, rychlost závěrky) nechápe, nemůže fotit. Tečka…

Leží před vámi nový fotoaparát? A děsí vás různé ty kolečka, čudlíky a funkce, s nimiž si nevíte rady? Zkusím vám poradit, jak se té bezradnosti zbavit. A jak zkrátka dělat lepší fotky.

Většina lidí udělá po koupi fotoaparátu tři kroky: 1. začne experimentovat se všemi těmi funkcemi. 2. rezignovaně ty pokusy vzdá. 3. začne fotit a říkat si, však ono to vlastně není zase tak zlé, jen holt to občas nějak nefunguje a je to – například – jakési rozmazané.

Jenže to je škoda a pojďme si vysvětlit, proč. Nejdřív ta dobrá zpráva: z oněch čudlíků a funkcí jich zhruba 90 procent skoro vůbec nebudete pro běžné focení potřebovat. A teď ta trochu krutější: zbylých deset procent se prostě musíte naučit, ať máte třeba i sebeobyčejnější foťák.

Mohl bych teď začít ty knoflíky vyjmenovávat, jenže to by většina z vás přestala číst. Pojďme na to z opačné strany: prozkoumat pár věcí, které se vám hned od začátku musí honit hlavou.

Reklama

Začít můžeme třeba otázkou, kterou si každý novopečený fotograf pokládá často: proč je ten můj obrázek rozmazaný? Odpověď je jednoduchá: buď objektiv nezaostřil, anebo – což platí ve velké většině případů – foťák použil moc dlouhý čas.

Ukažme si to na příkladu, na snaze vyfotit nějaké zdravě divoké dítě. Pokud si řeknete, že vše necháte na foťáku a nebudete nic řešit, za slunného počasí (tedy: když je opravdu dostatek světla), nejspíš to dopadne dobře. Když ale bude třeba pršlavo a pod mrakem, fotka se prostě snadno rozmaže, ať už máte foťák za pět nebo padesát tisíc.

Čas – prazáklad všeho

Totiž: co svět světem stojí, jedním ze základních parametrů „vzniku fotky“ je expoziční čas – tedy doba, po kterou pustíte na čip světlo kreslící onu fotografii. No a když to bude třeba desetina vteřiny, běžící dítě za tu dobu urazí nejméně pár centimetrů – a bude rozmazané. Čas musí být tedy dostatečně krátký, aby dítě „zmrazilo v pohybu“. Jak prosté…

Času tedy musíte věnovat pozornost – a vědět, kde na displeji je. Obvykle to budou čísla jako 15, 30, 100, 250… 15 znamená 1/15 vteřiny, 100 je 1/100 vteřiny atp. (Nene, nepřestávejte číst, tohle vážně potřebujete!)

No a logika toho, aby fotka vznikla, je opět velmi jednoduchá: ono číslo si musíte hlídat, aby čas nebyl moc dlouhý, nedal (třeba dítěti) šanci se posunout vpřed a rozmazat fotku.

A kde je ona kritická hranice, pod níž by se čas neměl prodloužit? Hranic je vlastně několik:

– hlavní magická hranice leží kolem 1/15 vteřiny – to už je docela dlouhý čas, který ale při troše cviku „udržíte v ruce“ a foťák se vám prostě nerozhoupe a nepokazí obrázek. Jakmile uvidíte na displeji něco jako 10 (tedy 1/10 vteřiny), jste skoro bez šance, rozmazané bude vše.

– další hranice je značně pohyblivá – a záleží na tom, jak rychle se pohybuje váš fotografováný objekt. S onou 1/15 vteřiny dokážete vyfotografovat statickou scénu: les, hrad, krajinu. Ale na běžící dítě je třeba čas zkrátit, třeba 1/100 by mohlo stačit. Ale u třeba cválajícího koně už by nepomohlo ani to – a musíte experimentovat tak dlouho, dokud zvíře „nezmrazíte v pohybu“ – zkusil bych třeba 1/500…

– a ještě jedna důležitá „hranice“. Onen kritický čas 1/15 udržíte v ruce jen v případě, že nezoomujete, tedy se nesnažíte si focený objekt přitáhnout objektivem. Jakmile to začnete dělat, aparát mnohem snáze „rozhýbete“ v ruce. Čím větší bude přiblížení, tím kratší čas musíte použít…

Ale jak foťák přinutit, aby fotil dostatečně krátkým časem? To prozkoumáme v dalších dílech.